Když k moři, tak do Rakouska (září 2008) II.

Úterý 23.9.

Počasí o něco lepší. Už se nám ukazují i hory. Nemáme tedy pocit, že jsme doma za humny, ale doopravdy mezi horskými velikány. Po snídani děti opět usínají a táta se nechává zaměstnat panem domácím při pomocných pracích na statku.

Vydáváme se do Nationalpark Zentrum Molln (www.kalkalpen.at), kde jsme navštívili výstavu s názvem Skryté vody (vstup na kartu zdarma).

Doporučuji zvláště školákům. Výstava je poučná a hodně názorná.

K obědu jsme si dopřáli grilované kuře z pojízdného vozu, známém i u nás v ČR. A už se těšíme na návštěvu „sýrárny“. Prohlídka byla sice trošku náročná, zvláště pro juniora, ale bylo to opravdu zajímavé. Kde uvidíte v rámci jedné prohlídky malbu na sklo, starý klášter (včetně nádherné knihovny a kostela) a výrobu sýra? Jedině v klášteře Schlierach (www.stift-schlierbach.at). Na závěr jsme si v místní prodejně koupili sýry (ňam, ňam, ňam).

U menších dětí prohlídku zvažte. Trvá podle rychlosti průvodce 90 až 120minut.

Na statek jsme se vrátili akorát v době krmení. Což bylo znamení pro malého i velkého Me2da a zmizeli nám na hodně dlouho z očí. Martinka mohla konečně na suchou trampolínu a já se kochala zasněženými vrcholky hor. Večer jsme u karet ochutnali domácí slivovici pana domácího (samozřejmě jen ti zletilí).

Středa 24.9.

Jediný den s opravdu hezkým počasím. Kluci se pro venkovský život nadchli natolik, že šli stáje kontrolovat už v půl sedmé ráno! Dopolední spánek jsem intenzivně prožila s dětmi a táta se opět nechal zapojit do prací kolem statku.

Dnešním cílem byla vyhlídková věž se stálou výstavou, lanovkou a 2 bobovými dráhami Nationalpark Panoramaturm Wurbauerkogel (www.kalkalpen.at). Na kartu vše zdarma. Pohled na 21 dvoutisícových vrcholů je prostě nepopsatelný. Oběd v restauraci s výhledem na zasněžené vrcholky Alp jednoduše neměl chybu.

Doporučuji i rodinám s těmi nejmenšími. Náš Jeník se vezl na lanovce s tátou (lze dojet až nahoru autem) a v rámci prohlídky věže tam bylo mnoho zajímavých věcí i pro něj. Například zvuky různých ptáků.

Pokračovali jsme do kláštera s největší klášterní knihovnou na světě do Admontu (www.stiftadmont.at). Celé odpoledne se na nás ze všech stran smály zasněžené Alpy a nám se to moc líbilo. Radost nám trošku zkalil průjezd 5500m dlouhým tunelem, navíc zpoplatněným 4,50 EUR (tam i zpět). I přes zákaz focení byla prohlídka prostě báječná. Nejen knihovna, ale národopisná expozice také stála za to. (Nás Čechy potěšila zmínka o Dr. Emilu Holubovi a jeho africké expedici.) A audiovizuální expozice na různá témata byly přímo ohromující.

Návštěva je vhodná i pro nejmenší děti. Vydržel ji i náš 14měsíční junior. Exempláře zvířat jsou opravdu hezké (vč. různých anomálií jako srnče bez končetin nebo jehně se 6nohama ). Přebalovací pult s plyšáky na místních WC příjemně překvapil.

Na zpáteční cestě se třešinkou na dortu dnešního fantastického dne stalo krmení jelenů a laní. Hned u silnice se nacházela obora s automatem na krmivo. Bylo vidět, že stádo je na lidi zvyklé. Nadšení jsme neskrývali ani my dospěláci. Domů jsme dojeli už za deště. Ale ani ten nezabránil klukům v pravidelné kontrole stájí a všeho zvířectva.

Čtvrtek 25.9.

Předpověď v rádiu byla jednoznačná „a nepřestane a nepřestane a nepřestane“! Takže naše plány byly velice omezené. Tak jsme vyrazili do tolik vychvalovaného Spitalu am Phyrn (www.spital-pyhrn.at). Místní muzeum Österreichische Felsbildermuseum (vstup na kartu zdarma) je sice maličké, ale jejich Lebenskuchendorf Spital am Pyhrn je prostě fantastická. Naleznete tam snad každičkou budovu z vesnice – chrám, školu, autodílnu, každá rodina tam má ten svůj „hrad“. Nechyběla tam ani lanovka, kterou jsme měli v plánu v sobotu.

Další část dne jsme se rozhodli strávit nakupováním. Nejbližší nákupní ráj se nachází ve městě Liezen (www.liezen.at). A vzali jsme to přes Pyrnpass ve výšce 950 m.n.m. Ty serpentýny neměly v dešti a mlze opravdu chybu! Ještě že je manžel tak dobrý řidič.

Nepatříme k nakupovacím fanatikům, takže to byla taková hodně velká z nouze cnost. Ale řekli jsme si, že alespoň poznáme sortiment výloh místních obchodů a jukneme na nějaké věci, které nás zajímají. Prošli jsme jen dvě nákupní centra (bylo jich tam asi pět) a měli jsme toho opravdu až nad hlavu. Ale podařilo se oběma dětem koupit boty (za 9,90 EUR nekupte to!). Dobrou náladu z dobrého nákupu nám zkazilo relativně marné hledání nekuřácké restaurace. Pobavila nás paní, která na náš dotaz, zda mají nekuřácký prostor, mávla rukou ke stolu, který obklopovaly další dva stoly právě kouřících hostů! Hledání ale nakonec úspěšné bylo a po dobrém obědě jsme za deště chtěli vyrazit k domovu. Návrat pozdržela tragédie v podobě ztráty dudlíku! Jeník ho prostě i s řetízkem někde „zahodil v dál“…a teď „Babo, raď!“ Ale náš skvělý a báječný táta se nenechal odradit a proradného dudlíka i s řetízkem nalezl! Čekal na něj právě u Daichmana, kde jsme se zdrželi zkoušením bot. Huráááááááá!

A prostě nepřestalo a nepřestalo a nepřestalo! Předpověď se naplnila do poslední vteřiny dne! Takže odpoledne strávila Martinka „aktivním“ odpočinkem v posteli a my jsme se s malou příšerou vydali do stáje. Poprvé jsem se odvážila pohladit si telátko. Bohužel mám z jakýchkoliv větších zvířat panickou hrůzu. Ale po té, co mě to stvořeníčko (téměř stejně velké jako já) oslizlo tím velkým teplým jazykem, chichotala jsem se jak malá a i tak jsem se cítila. Pochopila jsem, proč tam ti moji kluci tráví denně tolik času. Díky gumovému vybavení (opravdu vřele doporučuji všem „živějším“ příšerkám) mohl Jeník i v tom dešti obletovat klouzačku, houpačku, stáje a prostě celé hospodářství. Večer jsme si dopřáli přímo královskou hostinu, když už jsme strávili čas tak nezáživnou aktivitou, jakou nakupování bývá  – sýry, saláty, preclíky (mňam, ty byly fakt dobrý) a na závěr domácí slivka.